b. : (svítí z. lampičkou do obličeje) „Tohle je výslech! Teď mi řekneš ty největší tajnosti, který jsi mi nikdy nechtěl říct!“
z. : (uhýbá světlu) „Nic se nedozvíš!“
b. : (hledá lechtivý místa) „No tak! Nesmíš odporovat!“
z. : (směje se a kroutí b. ruce za záda)
z. : „Tak jo.“ (dává b. pusu na rameno, kousek melodie) „Jsem do vás zamilován, slečno!“
Přečetla jsem 42 stránek Hrdýho Budžese, co mi ho Týna dneska půjčila. Není to moc, protože ty stránky jsou docela krátký, ale zato moc krásný, proto je nechci sníst všechny najednou, abych si je vychutnala, a taky si myslím, že zastávka na 42 je nejlepší. Celý příspěvek
Jsem naladěná na Francii, půl dne poslouchám soundtracky z Amélie a nabíjí mě to, říkám si, že Mathieu Kassovitz je vážně pěknej, že bych chtěla mít na střeše terasu se zelenýma židlema, že zítra bude určitě hezky a tak si možná vezmu svý rozbitý kecky, čímž pohřbím ty nový bílý silonky, ale aspoň si užiju svět a babí léto, a když bude pršet, nevadí, protože půjdem s Fráňou do směnárny vyměnit eura, co předtím byly jeho a teď jsou moje, protože je v úterý vyměnil se mnou, aby měl na náš českej vlak, a až mu řeknu ahoj a nechám ho, aby zparodoval mý zamávání, půjdu za svojí nejmilejší a povím jí o mým trápení, o Francii a bytě s výhledem na Eiffelovku, i o tom, jak sjme byli v úterý veselí, a budem se mít nejlíp, jak umíme, i když si zase možná koupíme na zub něco, po čem nám bude trošku špatně.
Bylo by krásný, kdybys večer přijel a já už nebrečela,
Tak už je to týden, co jsem seděla v čajovým podpostelí čajem politá, štrůdlem a malinama umazaná, plná jablkovýho tamtoho, co bylo moc dobrý a jedlo se to s cukrářskejma piškotama, plná milýho smíchu. Bylo to fajn fajn fajn a nový, venku byli u ohňů šermíři a měla jsem proužkatou matraci, co klidně mohla být námořnická, a k snídani pu-ehr se štrůdlem číslo milión. A pak jsem si na Černým mostě konečně koupila tu osminu jakožehawaiiský pizzy, kolem který jsem tam šla se slinou u pusy už tolikrát, ale pokaždý jsem měla svačinu nebo břicho přecpaný. Ňam.
(všichni jsme vlastně stejný žrouti, ale jenom Fénix je tim proslulej)
Nevím, jestli se dřív smát a skákat a tančit pro jistý věci, nebo zadržovat slzy, kopat a nabrousit si lokty kvůli jinejm, pořád ale věřim, že ještě nezačíná přituhovat, protože prostě ani nemůže, když nemám rukavice ani šálu a bambulatou čepici od sousedky jsem tohle jaro ztratila v autobuse. Spíš to vykládám jako hloupý aprílový počasí, co se jen tak baví tím, že mraky nechá pršet zrovna, když máte deštník doma na verandě.
Nešlapu na hranatý kanály, přeju si, když si házím řasu za tričko, a věřím v Malýho prince. Hvězdy se smějí zvonivě jako tisíce rolniček, zase přijde naše osobní léto,
Celý příspěvek Tenhle víkend byl dobrej.
Občas teda potichu křičim Tohle mi náladu nezkazí! a připadám si bláznivá, ale co. Stáhla jsem si nový tatáče. Furt nechápu, jak někdo může vymyslet tohle - Mhouřim oči – ty do nich blejskáš – jseš jak cédéčko! Na slunci – a že když slova padaj na podlahu, tak tam z nich zbydou jen písmenka. Až jednoho dne vymyslím něco takhle geniálního, budu strašně šťastná. Pak už bude stačit v půlce refrénu opakovat Hořká čokoláda a všichni mě budou milovat.:)
Když spíme u mě doma, probudíme se dřív než u milýho, protože nemám žaluzie. Já vlastně nemám zrovna ani záclony nebo závěsy, a navíc to zrovna žádný zrovna není, ten chvilkovej nedostatek mi už dávno začal vyhovovat. Když se probudíme dřív, celý dopoledne ještě není zaspalý a my jdeme s nejmenším ven, nebo sami, nebo se jen tak válíme v posteli, posloucháme písničky a říkáme, že máme spoustu práce do školy.
Fotil nejmilejší, ten den tolikrát!
Miluju svojí češtinářku a svýho fyzikáře, bez ohledu na to, že mi nedávají jedničky. Jsou nejlepší a manželé a jsou ohromně bezvadní. Byli jsme jim a zdejšímu spolku maminek a taťků pomáhat s hrama pro děti (při příležitosti slavností, jejichž ohňostroj jsme prošvihli stejně jako minulý rok), všichni tam o mý češtinářce mluvili jako o tetě Žanetě a fyzikář nám řekl, ať malý zlobivce házíme přes plot. Plánovali jsme to jako čistě dobročinnou pomoc, ale dostali jsme jako odměnu lístky do kina, kam jsme šli hned večer i se švagrem na oddechově zvrhlýho mimozemšťana Paula. A švagr mi koupil bonbóny!
Dělala jsem k večeři těstovinovej salát, s kysanou smetanou, rajčatama a cihlou, jenže ta byla nějaká rozměklá a kdyby mě teď někdo pozoroval, tak by si musel myslet, že nejím sýr. A mělo tam být víc rajčat asi. V pátek něco upeču s milým. Uvidíme.
Je mi dobře. Hlavně, že už není tak šero a nebudím se za tmy. Hlavně, že se smějem jak bláznivý a pod peřinou je teplo, když se tuleníme. Jen kaktusy nějak skomíraj.
Řekla jsem si, že se přestanu krčit před domnělejma strašákama a podobně. Ne, vůbec jsem se v sobotu, když jsem u samoobslužnejch pokladen potkala Tondu, nezasekla a místo správný reakce, kterou bych dnes mohla oslavovat a skládat o ní rockenrolový písničky, jsem se neproměnila v prasklej pytlík M&M’s a neodkutálela jsem se pod kdejaký regály. Já vím, žes mi to, Honzo, říkal už tenkrát, ať se postavím..
Nikdy nedělám tlustý čáry, Tomova kapela měla o nich tu písničku. Ani jsem neznala text. Radši barevnejma pastelkama podtrhávám malý milý myšlenky. Mám jich.
Okolí je přátelský. Šly jsme s Naďou na Kofolu, jenže měli zavřeno, tak jsme běhaly kolem rybníka a ťukaly na tající ledy. Šla bych někam na velikou tůru. S vlasatým se dobře trávěj přestávky. Ten dopis od pana Pudinka naštěstí není ztracenej, jen ho nějak neodeslali z jejich pošty, spadl mi kámen ze srdce! A doufám, že zelenej dopis dorazil a aspoň něco vyčaroval.
S varhaníkem se to možná taky zase lepí (hurá), i když po něm občas fouknu nějakou tu bublinu s otazníkama. Banánový palačinky od Jacka Johnsona.
Zamilovala jsem se do filmu 127 hodin, kam mě vzal můj už před kolika týdny. Je dokonalý po všech stránkách. Je naplňující. A hudba k němu od pana Rahmana je šílená, jako by žila, byla pulzující. Dal by se takovýhle příběh vůbec vymyslet? Každé ráno tam Aaronovi jen pár minut svítilo několik paprsků slunce. A nahoře pokaždé lítal havran. On je sakra silnej člověk.
Přece se zítra nebudu bát ostrejch nástrojů pana zubaře — ani injekcí.
Tak, jednou jsem se byla otočit u pana doktora a dostala jsem antibiotika. A obrázek žádný, že už jsem velká! To jsou mi věci.
Překvapilo mě, jak rychle se z obvyklé rýmy a lechtání v krku vyvinulo tohle. Ale dneska sice ještě kašlu tak, že mám pocit ještějednouaceloumětoroztrhne, ale už mě nebolí, když dýchám a ani střední uši už nemám tak popletený, takže neztrácím rovnováhu, když delší dobu stojím! (I když dneska jsem spadla na zem v koupelně, jak jsem se natahovala pro kartáček a chvíli jsem stála na jedné noze.) Už mi bude brzo líp a zítra příjde i se sluníčkem milý!
Je nejzářivější, přinesl mi tužku s Vodafone-chameleonem, lentilky, pomelo a na pár hodin i sebe a svý tulení, abych se při uzdravování víc smála. Je můj všeholék!
Nesmím mlíko (ani sýry a lučinu a pomazánkový máslo – a nic jinýho doma nemáme), ale abych v sobě měla nějaký ty hodný mlíčný potvůrky, jím pilulky, v který v sobě maj šest miliard probiotickejch mikroorganismů! (Dobře, možná to někomu nepřijde zajímavé, ale mě to prostě fascinuje.) Navíc se na obalu tvářej děsně přátelsky, jen nevím, jestli jsou tam růžoví, aby ladili s barvou krabiček, nebo jsou takoví doopravdy..
Moc bych si chtěla objednat jídlo z čínský restaurace domů a aby mi ho přivezli v papírovejch krabičkách!
Dnes už jsem spala během dne jen jednou. Antibiotika pro kaktus mi nikde nedali, pohled na něj teď by už rozesmutnil každýho necitu. Jeho pichláky už vůbec nepichlaj, naopak jsou měkký jako kocouří fousky. Šárka mi ale řekla, že až úplně vyschne a skrčí do hlíny, mám ho zkusit zalít a třeba obživne. Jako Fénix. A proč ještě chvilku nevěřit na kouzla?
Mám teď zase Tatabojsový období. Veselý, smutný, podle toho, jakmi zrovna hrajou. Zpívám si a skáču v novým sněhu. Mokrá!
Byla Jizerská padesátka. Nějak dva listy v diáři zpátky. Dívali jsme se na ní v milého doma v televizi a viděli jsme jeho tátu, jak postává mezi reportéry. Už jako malý chtěl být reportérem, psal si do bločků sportovní zprávy jako „Tihleti vyhráli nad těmihle o pouhé tři body! Byl to do posledních chvil těsný zápas..“
Ti pánové z padesátky, že prý chtějí z této události udělat nejen událost sportovní, ale i kulturní, tak nám je pozvali – Tatabójs..
