z. : „Tak jo.“ (dává b. pusu na rameno, kousek melodie) „Jsem do vás zamilován, slečno!“

Jsem rozmrzelá z na 99,99% zrušenýho hanychovskýho pokračování minuloúterního večera v Černousech u Verů. Tom má něco zajímavějšího.
Chtěla bych, aby se tu na louce objevila modrá TARDIS a Doktor mě vzal do dálek času a prostoru na nějakej výlet. Akční, legrační, absurdně životu nebezpečnej a vůbec. Aby dělal ty svý obličeje a mluvil hrozně rychle a hrozně chytře, protože to on umí nejlíp.
Nebo aby mi aspoň mýho osobního Doktora dělal můj jedinej kamarád, co má tak-trochu-kotlety jako ten pravej, a navíc jako by měl v povaze to podezdřelý věčný opouštění mě a vracení se.
Taky by mohl přijet ten, co má podle kritiky hlas jako Glen Hansard, protože se mi po něm začalo úplně nejvíc stýskat, když jsem zjistila, že jsem propásla o dva dny jeho narozeniny, a byla bych asi úplně šťastná, kdyby tu byl. Jenže on nepřijede, protože je Prahou chycenej a už není tolik můj, jako když jsme byli malí, plazili se po loukách a jezdili na kolech. Stejně ale umí krásně objímat a dávat pusy na tvář.
Včera doma Péťa vyráběla knedlíky v hrnku a byly moc povedený.

Dost plavu v jednom velkým slaným moři. Už moc nevím, co si vlastně myslet, protože čím víc jsou moje myšlenky nadějnější, optimističtější a celkově jasnější, jsem pak víc nešťastná z tvý neúčasti, z nedotyků, z mejch strachů schovanejch za zoufalý a hloupý vyčítání, který zůstává tebou nepochopený a tebe urážející, jako bylo pro mě tenkrát to tvoje, když byl varhaník ještě víc ideál než opravdickej kamarád.
Jenže teď je to úplně jiný a někdy se mi zdá, že i role tu máme nějak nepěkně pomotaný.
Ale někdy se mi zdá, že všechno bude na svým správným místě.

Jsem naladěná na Francii, půl dne poslouchám soundtracky z Amélie a nabíjí mě to, říkám si, že Mathieu Kassovitz je vážně pěknej, že bych chtěla mít na střeše terasu se zelenýma židlema, že zítra bude určitě hezky a tak si možná vezmu svý rozbitý kecky, čímž pohřbím ty nový bílý silonky, ale aspoň si užiju svět a babí léto, a když bude pršet, nevadí, protože půjdem s Fráňou do směnárny vyměnit eura, co předtím byly jeho a teď jsou moje, protože je v úterý vyměnil se mnou, aby měl na náš českej vlak, a až mu řeknu ahoj a nechám ho, aby zparodoval mý zamávání, půjdu za svojí nejmilejší a povím jí o mým trápení, o Francii a bytě s výhledem na Eiffelovku, i o tom, jak sjme byli v úterý veselí, a budem se mít nejlíp, jak umíme, i když si zase možná koupíme na zub něco, po čem nám bude trošku špatně.

Bylo by krásný, kdybys večer přijel a já už nebrečela,

Ráda poslouchám, jak se čtou pohádky.

(všichni jsme vlastně stejný žrouti, ale jenom Fénix je tim proslulej)

Nevím, jestli se dřív smát a skákat a tančit pro jistý věci, nebo zadržovat slzy, kopat a nabrousit si lokty kvůli jinejm, pořád ale věřim, že ještě nezačíná přituhovat, protože prostě ani nemůže, když nemám rukavice ani šálu a bambulatou čepici od sousedky jsem tohle jaro ztratila v autobuse. Spíš to vykládám jako hloupý aprílový počasí, co se jen tak baví tím, že mraky nechá pršet zrovna, když máte deštník doma na verandě.

Nešlapu na hranatý kanály, přeju si, když si házím řasu za tričko, a věřím v Malýho prince. Hvězdy se smějí zvonivě jako tisíce rolniček, zase přijde naše osobní léto,

A pak jednou už napíšu víc, protože zatim mi některý věty z prstů utíkaj.

Festivalí pasáž. Žafest (účastnila jsem se já a milý) byl vydařenej, a to pršelo. Možná zrovna proto. Začlo, když hráli Priessnitz, na který jsem se nejvíc těšila, takže slabší povahy se schovaly do výtvarnickýho stanu nebo úplně utekli, ale my jsme zůstali pod pódiem a celý mokrý a zabahněný jsme tančili a zpívali, stejně jako Švejdík, kterej nás v tom nenechal, i když měl za sebou zastřešení. Osvětlovadla osvětlovaly déšť a za Priessnitz byla projekce se záběrama z Nebela, kde taky pršelo, Jaro do toho bylo kouzelný. A tenhle v klobouku hrál na pusu a byl srandovní, když zpíval Skákal pes pozpátku

Okoř (já, milý a táta)  sice mokrá nebyla, o to byla ale dobrodružnější. Po tom, co byl dlouho vyhlíženej Jason Mraz v prvním týdnu předprodeje vyprodanej, bylo poslední, co jsem chtěla vidět, cedule s nápisem ‘festival vyprodán’, ale stalo se. Naštěstí jsme se ale vydali na průzkum situace, po kterým jsme se na pár kapel dívali za plotem, a když se setmělo a po Nightwork začali naši spoluzaplotníci pomalu odcházet, řekli jsme si, že nás tam měli pustit za peníze a.. pak jsme tam byli. (Trochu jsem se bála, že si o ten plot roztrhnu sukni.) Při konečným čekání na FiXu nás zachvacovala panika z mírně feministicky laděných textů kapely PANIKA („Zabiju manžela, zabiju milence, a potom při sklence -něco-..“), která paradoxně sklízela obdiv převážně v záhonech vrávorajících mužů, ale přežít se vyplatilo, protože Fixa byla prostě fixí, fixí děti fixích hráčů za plotem moc pěkně tancovaly a tátu honil pes, co byl ve skutečnosti chlap, ale nebylo to poznat na první pohled, protože štěkal. Když jsem se pak ráno probudila v autě na parkovišti, myslela jsem si, že jsem zmražená!

/// Náhodou jsem našla stránku s hromadou zajímavejch svátků, který nejsou v kalendářích. Tak prý včera byla Evropská noc pro netopýry a já mám narozeniny ve stejnej den, jako má tanec svátek. Tralalá, mám chuť upíct bábovku,

Dneska hodně pršelo. Teď už jen tak mží, pozorujou kaktusy z okna. A poslední druhákovej den je v čoudu. Ne snad, že by jsem z toho byla špatná víc, jak když jsem odcházela ze svý barevný muzikální základky, spíš se děsím těch všech rozhodnutí, který budu muset už brzo udělatí, obzvlášť těch ohledně profilování se kamsi do neznáma. Neznámo, neznámo, neznámo a děda mi furt cpe, že táta věděl, čím bude, už od první třídy. Haha.

Je 22:33, něco si přeju. Zbývá 25 minut do stažení mýho vrcholnýho osvobození od všech negativních pocitů dnešního dne, totiž jednoho z mnoha filmů Woodyho Allena, který jsem ještě neviděla. Sice už se na mým osvobozování podepsal Fénix (dík) a příjemně vzpomínková Main Theme ze Svitu, ale na tohle slavností uzavření se těším jak malá. Tenhle nesmrtelnej režisér nikdy nezklame.

Ráda chodím uprostřed ulic v pěších zónách. I když ani nevím, jestli ta ulice, kde jsem včera hledala varhaníka, pěší zóna byla. Samozřejmě jsem tušila, že bydlí v řadovce, ale nenašla jsem jeho zvonek. Pojedete někdo na Žafest?

/ať už je sluníčko

Občas teda potichu křičim Tohle mi náladu nezkazí! a připadám si bláznivá, ale co. Stáhla jsem si nový tatáče. Furt nechápu, jak někdo může vymyslet tohle - Mhouřim oči – ty do nich blejskáš – jseš jak cédéčko! Na slunci – a že když slova padaj na podlahu, tak tam z nich zbydou jen písmenka. Až jednoho dne vymyslím něco takhle geniálního, budu strašně šťastná. Pak už bude stačit v půlce refrénu opakovat Hořká čokoláda a všichni mě budou milovat.:)

Když spíme u mě doma, probudíme se dřív než u milýho, protože nemám žaluzie. Já vlastně nemám zrovna ani záclony nebo závěsy, a navíc to zrovna žádný zrovna není, ten chvilkovej nedostatek mi už dávno začal vyhovovat. Když se probudíme dřív, celý dopoledne ještě není zaspalý a my jdeme s nejmenším ven, nebo sami, nebo se jen tak válíme v posteli, posloucháme písničky a říkáme, že máme spoustu práce do školy.

Fotil nejmilejší, ten den tolikrát!

Miluju svojí češtinářku a svýho fyzikáře, bez ohledu na to, že mi nedávají jedničky. Jsou nejlepší a manželé a jsou ohromně bezvadní. Byli jsme jim a zdejšímu spolku maminek a taťků pomáhat s hrama pro děti (při příležitosti slavností, jejichž ohňostroj jsme prošvihli stejně jako minulý rok), všichni tam o mý češtinářce mluvili jako o tetě Žanetě a fyzikář nám řekl, ať malý zlobivce házíme přes plot. Plánovali jsme to jako čistě dobročinnou pomoc, ale dostali jsme jako odměnu lístky do kina, kam jsme šli hned večer i se švagrem na oddechově zvrhlýho mimozemšťana Paula. A švagr mi koupil bonbóny!

Dělala jsem k večeři těstovinovej salát, s kysanou smetanou, rajčatama a cihlou, jenže ta byla nějaká rozměklá a kdyby mě teď někdo pozoroval, tak by si musel myslet, že nejím sýr. A mělo tam být víc rajčat asi. V pátek něco upeču s milým. Uvidíme.

Řekla jsem si, že se přestanu krčit před domnělejma strašákama a podobně. Ne, vůbec jsem se v sobotu, když jsem u samoobslužnejch pokladen potkala Tondu, nezasekla a místo správný reakce, kterou bych dnes mohla oslavovat a skládat o ní rockenrolový písničky, jsem se neproměnila v prasklej pytlík M&M’s a neodkutálela jsem se pod kdejaký regály. Já vím, žes mi to, Honzo, říkal už tenkrát, ať se postavím..
Nikdy nedělám tlustý čáry, Tomova kapela měla o nich tu písničku. Ani jsem neznala text. Radši barevnejma pastelkama podtrhávám malý milý myšlenky. Mám jich.

Okolí je přátelský. Šly jsme s Naďou na Kofolu, jenže měli zavřeno, tak jsme běhaly kolem rybníka a ťukaly na tající ledy. Šla bych někam na velikou tůru. S vlasatým se dobře trávěj přestávky. Ten dopis od pana Pudinka naštěstí není ztracenej, jen ho nějak neodeslali z jejich pošty, spadl mi kámen ze srdce! A doufám, že zelenej dopis dorazil a aspoň něco vyčaroval.
S varhaníkem se to možná taky zase lepí (hurá), i když po něm občas fouknu nějakou tu bublinu s otazníkama. Banánový palačinky od Jacka Johnsona.

Zamilovala jsem se do filmu 127 hodin, kam mě vzal můj už před kolika týdny. Je dokonalý po všech stránkách. Je naplňující. A hudba k němu od pana Rahmana je šílená, jako by žila, byla pulzující. Dal by se takovýhle příběh vůbec vymyslet? Každé ráno tam Aaronovi jen pár minut svítilo několik paprsků slunce. A nahoře pokaždé lítal havran. On je sakra silnej člověk.
Přece se zítra nebudu bát ostrejch nástrojů pana zubaře — ani injekcí.

Předprázdninové soustředění se a koncertění

Poláci, Němci, Češi, bylo to dokonalé. Všechny fotky se chvějou jak záclona nad topením, asi jsme byli moc veselí. Bydleli jsme v roubence, pořád sněžilo. Ovocný džusy, dirigentovy úsměvy, bílý silonky. Nejvýš Paveu, co se nejvíc naučil česky a nejvíc nás učil polsky. Jop.

a Prág

Půldne v Ikey. Malej plyšovej had a mlok. Šumivý pití a nejlepší čokoláda. Tohle bude naše postel! A tenhle obraz si pořídíme do obýváku. Procházení se po mrazem protkaným centru, uši bez ztracený čepice bolavý a opečovávaný milýho dlaněma,

miluju ho

Překvapilo mě, jak rychle se z obvyklé rýmy a lechtání v krku vyvinulo tohle. Ale dneska sice ještě kašlu tak, že mám pocit ještějednouaceloumětoroztrhne, ale už mě nebolí, když dýchám a ani střední uši už nemám tak popletený, takže neztrácím rovnováhu, když delší dobu stojím! (I když dneska jsem spadla na zem v koupelně, jak jsem se natahovala pro kartáček a chvíli jsem stála na jedné noze.) Už mi bude brzo líp a zítra příjde i se sluníčkem milý!
Je nejzářivější, přinesl mi tužku s Vodafone-chameleonem, lentilky, pomelo a na pár hodin i sebe a svý tulení, abych se při uzdravování víc smála. Je můj všeholék!

Nesmím mlíko (ani sýry a lučinu a pomazánkový máslo – a nic jinýho doma nemáme), ale abych v sobě měla nějaký ty hodný mlíčný potvůrky, jím pilulky, v který v sobě maj šest miliard probiotickejch mikroorganismů! (Dobře, možná to někomu nepřijde zajímavé, ale mě to prostě fascinuje.) Navíc se na obalu tvářej děsně přátelsky, jen nevím, jestli jsou tam růžoví, aby ladili s barvou krabiček, nebo jsou takoví doopravdy..

Moc bych si chtěla objednat jídlo z čínský restaurace domů a aby mi ho přivezli v papírovejch krabičkách!

Dnes už jsem spala během dne jen jednou. Antibiotika pro kaktus mi nikde nedali, pohled na něj teď by už rozesmutnil každýho necitu. Jeho pichláky už vůbec nepichlaj, naopak jsou měkký jako kocouří fousky. Šárka mi ale řekla, že až úplně vyschne a skrčí do hlíny, mám ho zkusit zalít a třeba obživne. Jako Fénix. A proč ještě chvilku nevěřit na kouzla?

Byla Jizerská padesátka. Nějak dva listy v diáři zpátky. Dívali jsme se na ní v milého doma v televizi a viděli jsme jeho tátu, jak postává mezi reportéry. Už jako malý chtěl být reportérem, psal si do bločků sportovní zprávy jako „Tihleti vyhráli nad těmihle o pouhé tři body! Byl to do posledních chvil těsný zápas..“
Ti pánové z padesátky, že prý chtějí z této události udělat nejen událost sportovní, ale i kulturní, tak nám je pozvali – Tatabójs..

Týden jsem přejížděla prsty po plakátech na sloupech obchoďáku, týden jsem se na ně smála z tramvaje a pak jsme ši v sobotu na náměstí. Sice před nimi celou hodinu (!) něco dělala nějaká dýdžejka, ale svařený víno hřálo, skočila jsem na Zdeňka, potkali jsme Ondru, dva Honzy od milého z kapely a mýho tatínka. Toho jsme ale odeslali někam na kraj k milého rodičům Další večer mi psal rozporovej varhaník, že mě nepotkal.

ÁCH. A nebyla mu zima, protože pořád skákal, hop!

Na dobrou noc Hlídací. Bez kytar, bez. Nejlepší! Koncert, oni, fíí!

Tů du du dů du dů tu dů du dů du – Tleskáme častějc! (na motivy Depeš Moud a jejich Personal Jesus)

Byla jsem pak utančená a ublikaná a uzpívaná, sedla jsem si u milého na parapet a snědla mu půlku nuttely. Ale on mě má stejně rád!