Barevná

Dáňa: „Teď už je jaro, viď?“
já: „Jasně, už nosím podzimní boty!“

Když chodím ráno na zastávku, slunce se zrovna budí. Už neprší, ale zase trochu mrzne, dneska jsem málem uklouzla. Bude ještě sněžit? Docela bych obula lyže, ale vzdát se sukňovýho období se mi nechce.
Měli jsme od devíti, tak jsem byla doprovodit milého ke škole a koupit si koblihu. Brácha je nemocný. Takoví ti, co říkají takovéhle věci, říkají, že bude chřipková epidemie. Usnula jsem v tramvaji a vystoupila jsem až u babičky, kterou jsem ale nechtěla rušit, ani jsem nechtěla jezdit tramvají zpátky. Tak jsem šla hledat cestu, kterou chodila máma, když ještě chodila do naší školy, vede kolem kouzelnýho domu a vlakovejch kolejí. Ale od tý doby, co jsem viděla Počátek, ucho na koleje nepokládám, stejně jsou teď furt studený.

Asi na mě přišlo jaro, od Priessnitz, kterým mě už před dávnem, možná ještě v době zmatený, nakazil budoucí pan švagr. A divný období.. ne špatný. Jen mě zas v hlavě kousá pocit, že je mi něco málo a že je něco hloupý. /neupínatseneupínatse/

Je mi divně z jedné slečny, co je někdy děsně milá a já překvapeně objevuju naše souznění, jenže potom mi zase příjde falešná a lživá.. a pohrdavá! Skoro omdlívám z těch protikladů. Nejvíc mě děsí, že mám sklony se jí ptát na otázky, na který si neumim odpovědět. A vyzrazovat jí neviditelný tajemství.
Koušu si vlasy kvůli varhaníkovi, protože naše malýněco je moc houpačkový. Sedět se spolužákama za dveřma místnosti, kde hraje, mi příjde smutný, ale nikdy nemůžu odejít, protože on je vážně klavírní génius. Jediný, co v poslední době můžu, je číst si v jeho úsměvech. Filmy, hudba, housle, hudební učitelé, aprílový narozeniny..

A někdy mám strach, že se rozteču jako šlehačka na sluníčku.

Asi mi umírá Sam Eliáš, kaktusovej pán. Nejlepší, originál! Vypadá to s ním bledě a taky vysátě, změkle, flekatě, průhledně a smutně. Lekám se toho, co bych dělala bez něj, jak by můj stůl vypadal prázdně. Jmenuje se sam podle pana profesora s kytarou a Eliáš jako Eliáš z Pelíšků.. /Nějaké praktické pěstitelské rady?

Těším se, až zítra ráno vykoukne světlo za stadionem naproti škole. Až půjdem ve středu s Marťou pěšky k nám domů, když bude hezky. Až se probuděj sněženky. Až obuju roztrhaný kecky. Fjů, vítr a pampelišky a válení se v loukách!

Babička přivezla cukroví a perníčky, protože zase nestíháme. Málo z toho mála ponesu zítra na francouzštinu a vyměním ho s francouzštinářem za něco francouzskýho sýra. Vločky padaj.

Tisíce vteřin. Dělali jsme Mikuláše, ale zvrhlo se to v tu správnou improvizovanou akci, protože anděl neměl křídla a čert onemocněl. Byli jsme s milým tančit a smát se na téměř všech prodloužených i dvou věnečních. Hodně jsem brečela, ale všechno je už úplně lepší. Jsem tak moc šťastná. Šli jsme do kina na Harryho Pottera a odcházeli nezklamáni. I když zpětně, pochopil to ten, kdo to nečetl? Ochutnávali jsme nový čajový chutě a svázali se pruhovanou šálou. Pánejo.

V sobotu jsem byla zkoušet mši, potom koupit bramborový knedlíky a pak jsem se šla do našich Starejch lázní podívat na Péťu, jak prodává knížky. Aniž bych to předem tušila, ocitla jsem se na přebarevné akci se spoustou takových těch správných lidí s velikejma čepicema a zvláštníma pohledama, co se mi vždycky podívali do očí, když se na mě smáli, a se spoustou vůní a světýlek. V tom největším sále byla tma, kterou se nesl smích malejch dětí i velkejch paní a pánů, ale uprostřed ve vypuštěným bazénu svítilo malý dřevěný pódium. Škoda jen, že jsme odešli dřív, než začala pořádně hrát ta mystičnem načichlá kapela, protože nám jel hloupě autobus.
Mši zpíváme tuhle sobotu večer a já doufám, že všichni, kdo příjdou, z nás budou mít stejně dobrej pocit, jako byl ten, kterým zářily jejich obličeje minulej rok. I přes můj osobní pocit, že ta od Pavlicova minule byla lepšílepšílepší, stejně.

Klavírní virtuóz Ferdinand se mnou opět normálně komunikuje. Má hezkou čepici a příjemně divný gesta, ale stejně furt nevím, jestli z toho všeho mít dobrej pocit.

Stýská se mi po milém, co bude dneska pracovat dlouho do noci, jako teď často, aby měl o Vánocích volněji a mohli jsme jet navštívit lovosický. Snad mě doma pustěj. Snad bude všechno dobrý. A před silvestrem musíme do Ikey pro bublinkový pití. Mám ráda, jak kouše fousama, jak mě hladí po vlasech a jak se mi dívá do očí. A jak mi zahřívá studený ruce..
Pomáhá mi sehnat nový fotidlo, protože vidí, že z toho nejsem štěstím bez sebe, že se mi to moje malý modrý milý asi už definitivně porouchalo. Popravdě mám pocit, jako bych v sobě měla prázdný místo – a každý nevyfocený krásno mě mrzí. Ale naštěstí teď ne tolik, abych z toho byla nemocná, protože náplň času i náplň myšlenková je. (Nebo si jí alespoň umím úspěšně namluvit.)

Sníh a smích ve vlasech. Každej rukavicovej prst v jiný barvě. Blikavý odlesky pouličních lamp v oknech. Meluzína dělá hůů a náš malej Mikuláš to po ní opakuje, s trochu vylekaným výrazem. Marťa mu říká Neboj..

Tak je to. Je kouzelníkem.

Byli jsme na Fixe vypsaný! Jójójó! Puf. Zahnali jsme v autě mlčení a já měla ruku na tý jeho, která zas ležela na řadící páce. Bez mých brýlí jsme se o sebe opřeli nosy a já se dívala na jeho pusu do U a zavřený víčka. Šlapali jsme kopec k vysokoškolskejm kolejím a tak do Vlaku, kterej je nově barevnej a ještě neměli v namalovanejch oknech dokreslený obrázky. Potkali jsme Márdiho už venku, ale co bych ho otravovala, když se na mě pak usmál, protože jsme stáli kousek od sebe u baru, kde jsem kupovala Kofolu.. (ne, jistěže jsem se venku jenom styděla, že.)

Tančili jsme. Poznala jsem předkapelu Johny said the number – fjů – měli skvělý pomalovaný buben, skvělé pomalované boty, hráli skvěle, pěkně se smáli a byli děsně fajn. Už se stahují. Přišla i Vendy a Lenička s Lumíkem! Naštěstí se vešli do pár posledních vstupenek – omezená kapacita nabyla hodnoty kapacita klubu + 50, takže v okamžiku, kdy byl zuřivě se mlátící dav strhnut na naší stranu, byla to sranda, přesto byla naše část klidnější a my si mohli neskromě poskakovat a kejklit docela svobodně.

Fixa byla! Dav houstl a nějaká slečna skákala s pivem v ruce hned vedle mě. Ale vylila ho na druhou stranu. Obětovala jsem se a procpala se na druhou stranu pro další Kofolu. Cestou zpátky se Kofola obětovala pro mé tričko, naštěstí ne celá! Lenka s Jindrou nesli každý dva žluté džuso-něco nápoje, aby pak už nemuseli stát rok frontu. Že to něco je alkoholické, jsem zjistila až po napití. Ale co.

Márdi: „Tyjo tady je taková zima, až se mi zpotily zuby!“

Chtěla bych ho pořád vidět, jak mnouří oči, říká věci mimochodem, směje se, prohrabává si vlasy, rýmuje, mává a posílá pusy mikrofonem!

Nabídli mi skořici a já řekla neurčitý Né, i když bych si dala, ale prostě. /tak příště. Ve tmě svítil její konec a jak voněla! (Správně, Kájo, vždycky jsi říkala, že nic nebudeš kouřit. — Skořice ale není omamná látka!) Vezli jsme je domů. Miluju Lumíkův smích! S nejmilejším jsme se pak rychle umyli ze zpocenejch kůží a schovali se pod mojí obrázkovou peřinu. Rychle jsem usínala a žvatlala hlouposti. S tváří na jeho rameni. Šťastná.

Když se snažím utíkat z nepříjemnejch situacích, dělám to úplně špatně. Protože z nich ani nemám utíkat. Přesto zavírám oči a uvnitř křičím, chci bejt najednou ztracená a neznámá, jinde.  Je mi zle – ze mě.

Priessnitz – Jaro

Ze školy jsem šla sama, protože jsem nemohla pomoct M., která se mě a S. svěřovala, že se na ní ostatní vykašlali a něco jí neřekli, že je jí úplně špatně z toho, jak je jí to líto. Nemohla jsem jí před S. říct , že vím, jak tyhle zdánlivý malichernosti bolej. Pršelo mi do obličeje, na chuchvalcích svetru visely celý kapky. A fotograf si o mě teď musí myslet, že jsem divná/nemožná. Marťo -

M

České středohoří napotřetí navštíveno. Milešovka budiž dobyta!

Tentokrát jsme cestovali autem, ne vlakově, takže jsem cestou tam spala a cestou zpátky mi bylo špatně. Nejsem prostě autocestovatelskej typ, ale co.

Dostali jsme mapu a dalekohled a šli. Sice jsme většinou volili poněkud pohodlné dovezení se do vesnice pod kopcem, ale stejně jsme se prošli pěkně a nabrali zas trochu přírody do plic, abychom v tom školním spěchu měli z čeho pořádně dýchat. Bylo hezky sluníčkovo, v lesích šustilo listí a my ho s nejmilejším vyhazovali do vzduchu, nohy jsme měli bolavý, a pusy od smání taky.

Bavilo mě jít na Kamýk. Je tam zřícenina, co nese příběhy. O rytíři, kterýho milovaly tři slečny, kamarádky, a nevěděly, která z nich se má oddělit od zbývajících dvou a být s Ním. Trápily se tak, že už to nemohly vydržet, vzaly se za ruce a skočily ze skály. Nevím, jak moc pak rytíř z Kamýku truchlil, ale nechal jim nechal jim na jejich památku vyrobit tři kříže, který stojej doteď nahoře na tý osudový skále. Aby se nezapomnělo na tu velkou lásku. Cestou  jsme s milým tancovali směšnosti na hudbu, která se linula z domu na druhé stráni. V točení, vtočení. ..

Dívali jsme se na Litoměřice z Radobýlu a přemýšleli, kudy Mácha musel utíkat, když tam tenkrát hořelo. A že to šlo ztěžka, protože je tam kamenito. (Hynku!) Víte, že na tam nahoře jsou teď crcči a kobylky? Cvrkaj a cvrkaj.

Slavilo se – narozeniny i podlouhýdoběvidění. Hodně Aničky, medovníků a křupkřupek, vína. Červenýho! Milýho babička vypadala chvílema šťastně, snad byla. V Liťáku jsme navštívili kamarády a já byla ráda, že jsme se viděly zas se slečnou umělkyní. Mám ráda, jak každej říká Liťák!

Akorát mi zas chybí jeho teplo v nočním snění. Ale ne na dlouho!

(A zas jsem nějak nevychytala časový skuliny pro domácí studium, tudíž mě čeká další nestíhavá nedělní večerní.. )

(Nevěřte lidem, kteří říkají, že sluchátka se sama od sebe nikdy nezamotají!)

Možná bych teď měla dělat cokoli jiného než psát, musím si rychlerychlerychle sbalit (zítra odjíždíme, hurá!), vytisknout milion papírů, které zatím nemám, a další podobnosti, ale co můžete dělat, když chcete?

Místo, abych vystoupila na naší zastávce, nechala jsem se autobusem vyplivnout až nahoře na konečné. Až úplně tam se mnou jen kluk s unavenýma modrýma očima. Když vystoupil, chtěla jsem mu zamávat, aby nevypadal tak ztraceně, ale neohlédl se! Sluníčko viselo nad vrcholkama stromů a přes louky dělalo dlouhý příčný stíny, mezi se prostě nedalo netančit a plná kofola v mí ruce mě pořád stáčela do vrtulí a já jsem zakopávala a padala a smála se světu! Šla jsem starou zkratkou a fotila větve přečuhující ze zahrady pána, kterej si mě všim a usmívavě mě pozdravil. Šla jsem přes louky, přerostlá tráva mě bavila – šla bych tamtudy, i kdyby tam byly krávy, jako bývaj ráno, a to i ve svý červený sukni. Jako malá, podlezu ohradník a půjdu pomalu a tiše, nebo rychle poběžím a vylezu na vrbu uprostřed. Oliver si tenkrát červený tričko sundal! A stejně jsme utíkali. Boty se mi bořily do kopytama rozrývaný hlíny, pod vrbama je stejný bláto, jako bylo vždycky. I to loužově vytvořený jezírko, kam jsem spadla při chytání potápek. Jestli to jsou potápky, ty hmyzíci bruslící po hladině, jako by byla ledový kluziště.

Když mám v uších Beatles, pod nohama trávu a v očích slunečno, musím se smát. Celý příspěvek →

Všechno nejlepší, Johne!

Už je to dýl, co jsem procházela podél oken v knihovně a pozorovala pleskající kapky deště, jejichž pleskot slyšet nebylo. Zato bylo slyšet škrábání tužek, tlumené smích a hlasy, slabé šouravé kroky a táhlé otáčení stránek. V jednom z lehátek někdo usnul s rozevřenou knihou na hrudníku. Občas jsem se zastavila a pohladila vazbu nějaké knížky, až jsem došla až k poličce se Saroyanovými knihami. Hned nad ním žije ve svých knihách Antoine Exupéry. A jeho Sedm dopisů.

(Jsem z toho taková nějaká zlámaná a nevím proč, asi jednoduše ochromená krásou..)

Včerá jsme navštívili Designblok! Schovali ho do budovy, která měla asi miliontři pater, která jsme všechna prošli, i když jsme se báli, že to nestihneme (ve skutečnosti těch pater bylo asi pět hrozitánsky velikých, takže to bylo matoucí, chápete). Byla tam spousta sympatických lidí. Všichni se usmívali, když mě pouštěli do dveří, někteří fotili, někteří s námi mluvili jako s kamarády, i když nás viděli poprvé. Všechno bylo vedené do geniality. V jedné místnosti měli všude bílo, jakozasněženo. A v jiné písek a houpačku, na které jsme se mohli houpat! Celý příspěvek →